Kde se nacházíte: Úvodní strana / Tipy / Jak se léčím.
Jak se léčím.
07.08.2017
Jak se léčím.
Popíšu svoje zkušenosti stím, jak se mi vživotě daří proplouvat se zdravím a vlastní hlavou. Vdětství ke konci povinné školní docházky mi na tehdy pravidelné školní prohlídce zjistili lékaři skoliózu a kyfozu páteře. Svoje patnácté narozeniny jsem už trávila vBrandýse nad Orlicí v Rehabilitačním ústavě. Nic moc na to, že jsem byla čerstvě zamilovaná a byly prázdniny. Po návratu mi táta zkonstruoval jakýsi klín, kde jsem měla polohovat. Vbotách jsem nosila podpatěnku, protože jsem údajně měla jednu nohu kratší. Taky jsem chodila styčkou za zády, střídavě sknihami na hlavě. Měla jsem začít navštěvovat tehdy tzv. Nápravný tělocvik. Co se to stalo? Přece jsem nebyla ze dne na den „invalida“?
Před tímto jsem pravidelně sportovala, nejvíce mi šla lehká atletika – běh na krátkou trať a skok do dálky. Reprezentovala jsem školu vběhu na 100 m. Ráda jsem hrála volejbal, jezdila na kole, lyžovala. Mám prostě sport a tělesný pohyb ráda snad odjakživa. Omezení, která mi tehdy lékaři nařídili tj. zákaz skoků sdoskokem, zákaz zvýšené tělesné námahy mi tehdy přišla jako nedodržitelná. Sice jsem párkrát navštívila ten Nápravný tělocvik, doma jsem polohovala a snažila se „chodit rovně“, ale dál jsem sportovala po svém. To dělám doposud. Mám tyto zkušenosti, co se týká zad a bolesti vkterékoliv jejich části: Důležité je zpočátku 2-3 dny odpočinout, třeba i vleže. Potom je dobré se začít normálně hýbat, tzv. nešetřit se a přidávat postupně pohyb a cvičení. Jen tak mohu dosáhnout stavu, že vyléčím svou páteř. Samozřejmě kyfóza a skolióza nezmizela, ale dostala jsem se do stavu, kdy mi nevadí a žiji sní vsouladu. Pokud pohyb na delší dobu vynechám, záda se ozvou a vím, co je třeba. Rozchodit to, skákat na trampolíně, což dělám 10 minut denně, projet se na kole nebo vzimě na cyklotrenažéru.
Moje druhá zkušenost. Chodila jsem a dosud chodím na pravidelné prohlídky ke svojí ženské lékařce. Jednou mi zavolala, abych hned přišla, že výsledky nedopadly dobře. No samozřejmě jsem měla obavy a tak jsem hned přišla. Dostala jsem výsledky, které znamenaly stupeň 3, což je předrakovinný stav. Stupeň 4 je rakovina. Lékařka mi sdělila, že nejlepší by bylo provést hysterektomii tj. vyoperování dělohy a současně vyoperovat i vaječníky. Přece už tyto orgány nebudu potřebovat, mám 3 děti…
NEEEEEE to ve mně zakřičelo a současně jsem řekla, že se pokusím stím něco sama udělat a za tři měsíce uvidíme. Lékařka byla moudrá a souhlasila, kničemu mě nenutila. Po dobu těch tří měsíců jsem změnila životosprávu, přestala jsem ponocovat při šití nebo pletení a dopování se kávou. Zvolnila jsem tempo a dělala jsem jen věci, které dělat chci a hodně, hodně jsem odpočívala. Ano po 3 měsících a odebrání vzorků mi lékařka sdělila: Vše vpořádku, máš stupeň 1 tj. plné zdraví. Své ženské orgány mám doposud tam, kde mají být a do té doby jsem některé návyky změnila tak, aby tomu tak zůstalo i nadále.
A do třetice. Ráda sportuju a nadchla mě nabídka jet lyžovat do Dolomitů. Ještě nikdy jsem do té doby nelyžovala vzahraničí a tak jsme jeli. Nádherný týden vrcholil ježděním na černé sjezdovce, slunce se vydatně odráželo od běloskvoucí vrstvy uježděného a dobře upraveného povrchu sjezdovky. Moje rozhodnutí, zajet si do nejbližšího venkovního baru a dát si to malé italské pikolo se mi stalo osudným. Sjížděla jsem šikmo svahem a neodhadla rychlost lyžařky, která mi křížila dráhu. Střetly jsme se, ozvalo se malé křupnutí a zůstala jsem ležet na svahu, bez možnosti vstát. Karabiniéři mě odvezli do nemocnice, kde mi nohu ošetřili a připravili mě na převoz domů. Naštěstí jsme zrovna ten den odjížděli autobusem domů. Měla jsem ortézu a tento úraz mě doslova „zastavil“. Nemohla jsem však přestat pracovat doma, máme rodinnou firmu, kde „dělám papíry“. Manžel mi vozil práci domů, později vozil mě do práce. Absolvovala jsem vyšetření u nás. Dodnes si pamatuju, jak lékař ortopéd vytrhl papír zlostně zpsacího stroje skrčil ho a hodil do koše, se slovy „ Co vlastně chcete?“. Odmítla jsem totiž tzv. tahání vody zkolene i nabízenou operaci. Zkusila jsem ještě jiné ortopedické pracoviště a tam mě ubezpečili, že „vodu zkolene“ mi tahat nebudou. Napsali mi rehabilitaci. Stav se zlepšil, ale ještě jsem cítila bolesti. Na další rehabilitaci nárok nebyl, tak jsem si ji zaplatila, opět jinde. Tam mě naučila zkušená rehabilitační sestra cviky, které mám provádět doma. Sama jsem studovala, jak svému kolenu pomoci a chodila jsem na masáže. Postupně se mi poskládal „můj seznam rehabilitace“ a ten jsem pravidelně den za dnem praktikovala. Nepřestala jsem cvičit vše, co dříve, včetně aerobiku a volejbalu, jen jsem používala ortézu. Trvalo to 3 roky, ale dnes mám obě kolena vtakovém stavu, jak nikdy před tím a bez zásahů zvenčí. Protože cvičím denně, taky cvičím se ženami různých věkových kategorií, dělám masáže a kurzy Hormonální jógové terapie, mám pohybu dost.
Moje zkušenosti mi potvrdily, že na svém zdraví bychom měli pracovat my sami. Nikdo zvenčí nám zdraví nemůže přinést, je to naše duše a tělo, které nám zdraví formuje. Je fajn to pocítit a dodává to velkou vnitřní sílu.
Popíšu svoje zkušenosti stím, jak se mi vživotě daří proplouvat se zdravím a vlastní hlavou. Vdětství ke konci povinné školní docházky mi na tehdy pravidelné školní prohlídce zjistili lékaři skoliózu a kyfozu páteře. Svoje patnácté narozeniny jsem už trávila vBrandýse nad Orlicí v Rehabilitačním ústavě. Nic moc na to, že jsem byla čerstvě zamilovaná a byly prázdniny. Po návratu mi táta zkonstruoval jakýsi klín, kde jsem měla polohovat. Vbotách jsem nosila podpatěnku, protože jsem údajně měla jednu nohu kratší. Taky jsem chodila styčkou za zády, střídavě sknihami na hlavě. Měla jsem začít navštěvovat tehdy tzv. Nápravný tělocvik. Co se to stalo? Přece jsem nebyla ze dne na den „invalida“?
Před tímto jsem pravidelně sportovala, nejvíce mi šla lehká atletika – běh na krátkou trať a skok do dálky. Reprezentovala jsem školu vběhu na 100 m. Ráda jsem hrála volejbal, jezdila na kole, lyžovala. Mám prostě sport a tělesný pohyb ráda snad odjakživa. Omezení, která mi tehdy lékaři nařídili tj. zákaz skoků sdoskokem, zákaz zvýšené tělesné námahy mi tehdy přišla jako nedodržitelná. Sice jsem párkrát navštívila ten Nápravný tělocvik, doma jsem polohovala a snažila se „chodit rovně“, ale dál jsem sportovala po svém. To dělám doposud. Mám tyto zkušenosti, co se týká zad a bolesti vkterékoliv jejich části: Důležité je zpočátku 2-3 dny odpočinout, třeba i vleže. Potom je dobré se začít normálně hýbat, tzv. nešetřit se a přidávat postupně pohyb a cvičení. Jen tak mohu dosáhnout stavu, že vyléčím svou páteř. Samozřejmě kyfóza a skolióza nezmizela, ale dostala jsem se do stavu, kdy mi nevadí a žiji sní vsouladu. Pokud pohyb na delší dobu vynechám, záda se ozvou a vím, co je třeba. Rozchodit to, skákat na trampolíně, což dělám 10 minut denně, projet se na kole nebo vzimě na cyklotrenažéru.
Moje druhá zkušenost. Chodila jsem a dosud chodím na pravidelné prohlídky ke svojí ženské lékařce. Jednou mi zavolala, abych hned přišla, že výsledky nedopadly dobře. No samozřejmě jsem měla obavy a tak jsem hned přišla. Dostala jsem výsledky, které znamenaly stupeň 3, což je předrakovinný stav. Stupeň 4 je rakovina. Lékařka mi sdělila, že nejlepší by bylo provést hysterektomii tj. vyoperování dělohy a současně vyoperovat i vaječníky. Přece už tyto orgány nebudu potřebovat, mám 3 děti…
NEEEEEE to ve mně zakřičelo a současně jsem řekla, že se pokusím stím něco sama udělat a za tři měsíce uvidíme. Lékařka byla moudrá a souhlasila, kničemu mě nenutila. Po dobu těch tří měsíců jsem změnila životosprávu, přestala jsem ponocovat při šití nebo pletení a dopování se kávou. Zvolnila jsem tempo a dělala jsem jen věci, které dělat chci a hodně, hodně jsem odpočívala. Ano po 3 měsících a odebrání vzorků mi lékařka sdělila: Vše vpořádku, máš stupeň 1 tj. plné zdraví. Své ženské orgány mám doposud tam, kde mají být a do té doby jsem některé návyky změnila tak, aby tomu tak zůstalo i nadále.
A do třetice. Ráda sportuju a nadchla mě nabídka jet lyžovat do Dolomitů. Ještě nikdy jsem do té doby nelyžovala vzahraničí a tak jsme jeli. Nádherný týden vrcholil ježděním na černé sjezdovce, slunce se vydatně odráželo od běloskvoucí vrstvy uježděného a dobře upraveného povrchu sjezdovky. Moje rozhodnutí, zajet si do nejbližšího venkovního baru a dát si to malé italské pikolo se mi stalo osudným. Sjížděla jsem šikmo svahem a neodhadla rychlost lyžařky, která mi křížila dráhu. Střetly jsme se, ozvalo se malé křupnutí a zůstala jsem ležet na svahu, bez možnosti vstát. Karabiniéři mě odvezli do nemocnice, kde mi nohu ošetřili a připravili mě na převoz domů. Naštěstí jsme zrovna ten den odjížděli autobusem domů. Měla jsem ortézu a tento úraz mě doslova „zastavil“. Nemohla jsem však přestat pracovat doma, máme rodinnou firmu, kde „dělám papíry“. Manžel mi vozil práci domů, později vozil mě do práce. Absolvovala jsem vyšetření u nás. Dodnes si pamatuju, jak lékař ortopéd vytrhl papír zlostně zpsacího stroje skrčil ho a hodil do koše, se slovy „ Co vlastně chcete?“. Odmítla jsem totiž tzv. tahání vody zkolene i nabízenou operaci. Zkusila jsem ještě jiné ortopedické pracoviště a tam mě ubezpečili, že „vodu zkolene“ mi tahat nebudou. Napsali mi rehabilitaci. Stav se zlepšil, ale ještě jsem cítila bolesti. Na další rehabilitaci nárok nebyl, tak jsem si ji zaplatila, opět jinde. Tam mě naučila zkušená rehabilitační sestra cviky, které mám provádět doma. Sama jsem studovala, jak svému kolenu pomoci a chodila jsem na masáže. Postupně se mi poskládal „můj seznam rehabilitace“ a ten jsem pravidelně den za dnem praktikovala. Nepřestala jsem cvičit vše, co dříve, včetně aerobiku a volejbalu, jen jsem používala ortézu. Trvalo to 3 roky, ale dnes mám obě kolena vtakovém stavu, jak nikdy před tím a bez zásahů zvenčí. Protože cvičím denně, taky cvičím se ženami různých věkových kategorií, dělám masáže a kurzy Hormonální jógové terapie, mám pohybu dost.
Moje zkušenosti mi potvrdily, že na svém zdraví bychom měli pracovat my sami. Nikdo zvenčí nám zdraví nemůže přinést, je to naše duše a tělo, které nám zdraví formuje. Je fajn to pocítit a dodává to velkou vnitřní sílu.
Zpět na výpis